Jmenuji se Nikol Flašarová a docela často slýchám, že jsem magor ;-) Vždycky mě bavilo jezdit na kole, jen poslední dobou na něm jezdím čím dál víc a kola se nám pomalu nevejdou do bytu.

​

Všechno to začalo poměrně nevinně. Od mala jsem dělala atletiku, na kole jsme jezdili s rodiči hlavně na výlety po Jizerských horách a v roce 2015 mě ségra vyhecovala, ať se přihlásíme na můj první cyklistický závod Bike Prague, který nám tenkrát startoval za barákem. Dojela jsem hluboko v poli poražených, vyřízená a zabahněná, že mi tehdejší přítel ani nechtěl dát pusu, ale cítila jsem se šťastná jak blecha.

​

Byl to pro mě tak silný zážitek, že jsme v následujícím roce 2016 začaly s kamarádkou a ségrou chodit na spinning. Trénoval nás Honza Koubík, neskutečný cykloblázen, který všechny motivoval nejen k tréninku, ale i k závodění. Ani jsem nemrkla okem a už jsem stála na startu Berounské 12 hodinovky MTB, byť můj nejdelší závod do té doby měřil 35 kilometrů. S malými pauzami jsem vydržela kroužit celou dobu a dokonce jsem se umístila i na bedně. Že jsem pak v noci nemohla spát, jak mě všechno bolelo, je věc druhá :-D

​

V další sezóně jsem se zúčastnila asi 10 cyklistických závodů a většinou to i cinklo. Postupně jsem z kola sundala zvoneček, zrcátko a rohy a pomalu, ale jistě jsem začala cyklistice propadat. Byla to pro mě najednou taková droga, bez které jsem nemohla být. Zatímco moje vrstevnice probíraly, kde se koná nejlepší party, sjížděla jsem cyklistické servery a časopisy a řešila, jestli je na kole SRAM nebo Shimano :-D Prostě totální pobláznění tímto nově objeveným sportem. Doma jsem slýchala, že mi v hlavě jezdí malý cyklista :-D Honza K. mi radil s tréninkem, předával mi svoje zkušenosti a směřoval mě k 24 hodinovým závodům. Skoro každý den jsem po práci vyrážela na kolo nebo běhat, i v zimě, dešti, ve tmě..pohledy sousedů, když vyrážíte ve vysílacím čase Ordinace v růžové zahradě do deště na kolo, mají k chápavým výrazům daleko :-D 

​

Sezónu 2018 jsem odstartovala první 24 hodinovkou. V průběhu závodu jsem i brečela vyčerpáním. Ale rozkaz zněl jasně: „Furt jeď!,“ tak jsem furt jela a ujela asi 320 km. Nakonec se mi podařilo vybojovat celkové vítězství v Česko-Slovenském seriálu 24hodinovek. 

​

Díky téhle mé vášni a buldočí zatvrzelosti – když se do něčeho zakousnu, tak prostě nepustím :-) jsem od kluků z projektu BIKE HERO dostala nabídku, že mě budou v mém snažení podporovat. Tehdy jsem si ani ve snu nepomyslela, jaký to nakonec všechno nabere směr.

​

Protože když něco dělám tak jedině naplno … proto ani cíl pro loňskou sezonu nebyl skromný. Obhájit seriálové vítězství a porvat se o mistrovský dres. To bylo moje největší vnitřní přání. To, že se mi to podařilo a že se dokonce stanu i mistryní Evropy, kam jsem původně ani neměla v plánu jet, beru pořád jako něco neuvěřitelného a zároveň je to pro mě hnací motor. Opřela jsem se do tréninku ještě víc a kolu věnuju veškerý volný čas. I když jsem vyřízená z práce a venku se žení všichni čerti, tak si stejně odjedu trénink, abych mohla ulehnout s dobrým pocitem :-) Nemít přítele, tak s kolem vlastně i spím :-D Naštěstí on je stejný blázen jako já a podporuje mě rodina a přátelé, což je základ úspěchu. Po pro mě snové sezóně jsem se vložila do rukou nového trenéra Tomáše Kozáka a jako každý sportovec jsem měla velké plány i na tu letošní - obhájit titul ME (z Portugalska 2019) a poprat se v Austrálii o titul MS.

 

Vlivem situace se všechny plánované mezinárodní akce přesunuly na rok 2021, ale podařilo se mi na domácím šampionátu ve 24 hodinovce obhájit mistrovský dres (Sokolov, 405 km) a vyjet český titul v ultramaratonu (OBR Drásal, 176 km), a to mě motivuje na sobě makat ještě víc ;-)

​

...A jak to bylo dál?

Rok 2021 jsem odstartovala prvním soustředěním v životě - v ráji cyklistiky - na Mallorce. Nově v barvách Eleven Head Cyklolive Teamu. Forma stoupala, načež mě dosti nepříjemně sestřelil covid a byla jsem 4 týdny v pracovní neschopnosti. Návrat k tréninku byl náročný a pozvolný, ale motivace byla veliká. Jelikož se na jaře opět rušily a přesouvaly všechny závody, napadlo mě vyzkoušet silnici. Jedině Český pohár v silniční cyklistice měl výjimku v možnosti pořádání závodů. Na zimních gumách s SPDčkama jsem z českých elitních žen dojela 4., byť jsem dle Tomáše trénovala intervaly za balíkem. To nám dalo signál, že by to letos mohlo být opravdu dobré. 

​

Dalším závodem byl Český pohár v marathonu v Machově, který se mi podařilo vyhrát. Následoval druhý díl v podobě marathonu na Dolní Moravě, kde jsme v prvním kopci s Katkou Nash ujely zbytku startovního pole. Druhá příčka přinesla první body do UCI marathonského žebříčku. Obrovským úspěchem byla bronzová medaile z časovky z MČR v silniční cyklistice. Na mém tréninkovém silničním kole pouze s časovkářskými nástavci a zadním kolem s vyšším ráfkem.

​

Cenné vítězství jsem zaznamenala v Rakousku na bájné dvoustovce Salzkammergut Trophy a hodnotnou třetí příčku jsem vybojovala v Turecku na závodě světové maratonské série. Vyvrcholením úspěšné sézony byla nominace na MS v marathonu na Elbě a poprvé v životě jsem měla tu čest reprezentovat Českou republiku.

​

Bohužel po Turecku už šla forma spíše z kopce, vlivem různých zdravotních i pracovních okolností. Hrozila i varianta, že na MS neodletím, neb jsem se před extrémně náročným MČR v Harrachově (14 dní před MS) prala s nachlazením. Nakonec jsem se dala do kupy a jak se mnozí shodli, na zatím nejtěžším mistrovství světa, jsem dojela na 34. místě. S umístěním jsem spokojená nebyla, ale zpětně to beru na amatérku, při plném pracovním úvazku a předešlých komplikacích, jako solidní výsledek. Ve světovém UCI marathonském žebříčku jsem byla nejvýše umístěná na 16. pozici jako nejlepší Češka.

​

Vzhledem k raketovému posunu výkonnosti jsem měla obrovské cíle i pro sezónu 2022. Začala jsem závodit na Scottu a reprezentovat nově vzniklý tým Endorphin Republic. Bohužel, známá věc, cesta nahoru je krásná a "snadná", ale udržet se na vrcholu, to je teprve umění.

​

Samu sebe jsem dostávala pod obrovský tlak a nevěděla, jak dál. Naštěstí mám kolem sebe skvělé lidi, a tak jsem zase postupně našla jiskru a zápal mně vlastní. Byť letošní výsledky v mých očích nebyly tak oslnivé, 5. místo z MS ve 24 hodinovce z italského Finale Ligure řadím hodně vysoko, stejně tak obhájený titul mistryně Evropy ve 24 hod a historicky premiérový titul mistryně ČR na gravelu. Sama sobě jsem také udělala radost prvním vyhraným UCI marathonem v Novém Městě na Moravě.

​

Nyní už jsem v plné přípravě na sezónu 2023 a i když je občas náročné skloubit práci, tréninky, regeneraci a spánek, neuvěřitelně mě to naplňuje a čím víc mám aktivit, tím víc žiju :-)